Farma Struhy

PŘEJÍT NA WEB

Na Farmě Struhy si mléko sami nadojí, zpracují i rozvezou. Je krátce po čtvrté ráno. V malé mlékárně nedaleko Písku dokončují poslední jogurty a tvarohy. Ani ne za dvě hodiny vyjedou naložené dodávky ke svým zákazníkům. Ve stáji mezitím robot nepřetržitě dojí krávy. Zatímco jiným den ještě ani nezačal, tady už je velká část práce hotová. 

Tak vypadá běžné ráno na Farmě Struhy, rodinném hospodářství, které se za posledních patnáct let stalo jedním z příkladů toho, jak může vypadat moderní lokální produkce potravin. Cesta mléka je tu neobvykle krátká. Od stáje přes mlékárnu až k zákazníkovi zůstává po celou dobu v rukou jedné rodiny. 

Rodina Kojetínových hospodaří v jihočeských Struhách od roku 2010. O pět let později začala zpracovávat mléko od vlastních krav ve vlastní mlékárně. Dnes vyrábí jogurty, sýry, tvarohy, kefíry, máslo nebo smetanu a celé hospodářství funguje v režimu ekologického zemědělství.

Když se Tomáše Kojetína zeptáte, kdy se rozhodl hospodařit ekologicky, odpověď je překvapivě jednoduchá. „Od první chvíle. Nikdy jsme neuvažovali jinak. Přijde mi to jako jediný správný přístup k životu, půdě i okolí.“

Za jeho slovy se skrývá dlouhodobé přesvědčení o tom, jak může zemědělství fungovat i v době nejistot. Podle něj totiž ekologické hospodaření nabízí větší schopnost přizpůsobit se změnám, ať už jde o klimatické výkyvy, ekonomické krize nebo proměny trhu.

Na polích kolem farmy dnes vidí výsledky, které nejsou na první pohled vyjádřitelné v tunách sklizně. Mluví o živé půdě, hlubších kořenových systémech rostlin, ale také o návratu života. „Dřív tam bylo hlavně horko a prázdno. Dnes vidíme křepelky, motýly, brouky, zajíce. To všechno jsou věci, které vám ukazují, že krajina funguje.

Na Farmě Struhy není stádo anonymní skupinou zvířat. Krávy mají jména a povahu. „Máme Radku, Adinu, Julinu, Mimino, Ťapinu nebo Punťu,“ směje se Tomáš. Každá kráva má podle něj vlastní povahu. Některá je klidná, jiná zvědavá, další tvrdohlavá. Přirovnává je ke psům nebo lidem.

Právě vztah ke zvířatům je jedním z důvodů, proč Tomáš odmítá zjednodušené představy o ekologickém chovu. Například myšlenku, že krávy musí být za každou cenu venku. „V horkých dnech je pro dojnice často lepší být uvnitř ve stínu. Stejně tak je nebaví stát celý den v dešti. Ideální je pod mrakem, lehce mrholí a tráva je šťavnatá. Jenže takové počasí už moc nebývá.“ Ekologický chov podle něj není soubor předpisů. Je to především způsob přemýšlení.

Když dnes vidí návštěvník fungující farmu s vlastní výrobou a rozvozem, může snadno získat dojem, že jde od začátku o promyšlený podnikatelský plán. Ve skutečnosti byly začátky mnohem skromnější. „Bydleli jsme tehdy v jedné místnosti v kravíně,“ vzpomíná Tomáš. „Ale byly to nejlepší roky. Strašně nás to bavilo.“

Rozhodnutí postavit vlastní mlékárnu přišlo v době, kdy výkupní cena bio mléka dosahovala přibližně dnešní ceny konvenční produkce. Z ekonomického pohledu to nebyla právě ideální chvíle. Přesto do toho šli. Důvod byl jednoduchý: chtěli získat kontrolu nad tím, co se s jejich mlékem děje dál. A právě tady se Farma Struhy odlišuje od většiny běžné produkce. „Všechno mléko, které nadojíme, sami zpracujeme a vlastními auty dovezeme zákazníkům.“ Mezi krávou a zákazníkem tak prakticky nevzniká žádný mezičlánek.

Mléko jako komodita. A jako potravina.
Tomáš často mluví o tom, že většina lidí vlastně netuší, jak dnešní potravinářství funguje. „Kdyby lidé opravdu rozuměli tomu, co čtou na etiketách a jak se jednotlivé výrobky vyrábějí, možná by se víc zamýšleli nad tím, co jedí.“

Podle něj je velká část běžného mléka v obchodech především retailový produkt navržený pro objem, dlouhou trvanlivost a cenovou konkurenci. Na druhé straně stojí farmářské mléko, které musí někdo podojit, šetrně pasterovat, naplnit, označit, zchladit a dovézt zákazníkovi. Mléko, které má pozitivní dopad na naše zdraví, přírodu i komunitu.

Rozdíl není jen v ceně. Je především v tom, kolik práce, lidí a konkrétních rozhodnutí za výrobkem stojí. Farma Struhy navíc vyrábí mléčné produkty bez konzervantů, stabilizátorů, škrobů, sušeného mléka nebo umělých přísad. Základem jsou pouze mléko, mlékárenské kultury a syřidlo.

Největší problém českého zemědělství?
Když přijde řeč na stav českého zemědělství, Tomáš nehledá složité odpovědi. Vadí mu především závislost na komoditních trzích a nedostatek místní diverzity výroby. „Chybí více zpracování a prodeje přímo v místě.“

Právě v tom vidí budoucnost venkova. Ne v nekonečném navyšování objemů, ale v budování vztahu mezi producentem a zákazníkem. Možná proto ho nejvíc těší okamžiky, kdy se lidé pro výrobky vracejí. „Výrobek má svůj původ. Lidé vědí, odkud je a z čeho je vyrobený. A vracejí se k němu. To má pro nás hodnotu.“

Co ztrácíme, když nevíme, odkud jídlo pochází?
Na otázku, zda dnešní zákazníci skutečně řeší původ potravin, odpovídá bez iluzí: „Pořád převládá zájem hlavně o cenu.“ Přesto vidí změnu u mladší generace. Právě mladí lidé se podle něj stále častěji zajímají o to, odkud jejich jídlo pochází a jak vzniká.

A co ztrácíme ve chvíli, kdy se z potravin stanou anonymní komodity? Tomáš odpovídá bez zaváhání. „Možnost rozvoje venkova. Vlastní identitu.“ Ve Struhách to není prázdná fráze. Každý jogurt, kus sýra nebo láhev mléka totiž začíná na konkrétní louce, u konkrétní krávy a v rukou konkrétních lidí.
V době, kdy je možné koupit prakticky cokoliv kdykoliv a odkudkoliv, je možná právě tohle největší hodnota, kterou rodinné farmy nabízejí: možnost znát příběh svého jídla dřív, než se objeví na talíři.